SRILANKA A MALEDIVY 2004

CESTA

Když jsem dříve slyšel o Srílance, tak jsem si říkal, že je to místo jako každé jiné, i když exotické, měl jsem ho spojené s občanskou válkou, čajem a Indií. Prostě místo, které člověk vidět nemusí. Když pak přišla nabídka, že bych se mohli do této země podívat, tak jsem si něco přečetl a já pochopil, jak moc jsem se mýlil. Pokud bych měl mluvit o Maledivách, tak u nich jsem tušil, že to bude krásné místo, ideální tak pro svatební cestu nebo pro lidi, co se chtějí odložit na pláž, ale víc jsem také netušil. Pro jistotu jsem si s sebou vzal hodně knížek na čtení, kdyby zde nebylo co dělat. A tak začala cesta úplně jinam, než kam jsem vlastně myslel, že jedu. Když už jsem použil na úvod fotografii z letadla, tak musím podotknout, že můj negativní počáteční pohled na spoustu vzdálenějších cest po světě pramení tak trochu i z mého drobného (možná víc drobného) strachu z létání...

SRILANKA

Když na bývalý Cejlon přijedete v mírovém obodbí (resp. v období déletvrvajícího příměří), tak Vás asi jako mne zaujmou všudypřítomné stanoviště policie a vojska obložené pytly z písku. Určitě nabydete během chvíle určitého pocitu neklidu a ohrožení, nám ale nevydrželo dlouho. Lidé jsou zde totiž opravdu báječní. Když 14 dní po návratu z této cesty přišla na Srilanku i Maledivy tsunami, ani jsem se nedivil, že velkou část pomoci lidé směřovali právě na Srílanku, protože kdo tu byl, tak na místní obyvatele určitě ve špatném vzpomínat nemůže. Naše cesta začala v hlavním městě Colombu, které bylo sice zajímavé, ale v kontextu celé země ve mě z tohoto místa nakonec zůstal jen "krotitel" kober. O mnoho víc mne už zaujmula další menší městečka a místní lidé a hlavně dopravní prostředky. V jižní a jihovýchodní Asii velmi oblíbené tuktuky (viz. obrázky níže) jsou zde na každém kroku a používají se opravdu ke všemu. Jako dopravní prosředek pro celou rodinu, taxík, nebo klidně i stěhovací vůz či nákladní vůz pro přepravu raftu u řeky, kde se točil film "Most přes řeku Kwai".

Při cestování mám rád volnost a náhody, které často způsobí setkání a situace, které si člověk prostě naplánovat nemůže. Nám se taková věc podařila hned z počátku naší výpravy, kdy jsme si vybrali s pomocí místních řidičů cestu, která měla být kratší a lepší. Nakonec byla sice asi delší a horší a do hotelu jsme dorazili místo za světla téměř o půlnoci, což pravda na některých místech, kterými jsme jeli asi nebyl nejbezpečnější, ale tato "zkratka" rozhodně stála za to! Dosltali jsme se totiž na cestu přes hory, kudy turisté prakticky nejezdí a místní se podle toho i chovali. Žádné vyžadování poplatku za focení, žádné hraní či úsměvy pro peníze. O to víc nás potěšili lidé, kteří nám ukazovali děti a opravdu jen z národní radosti z cizinců na nás mávali kdekoli jsme se objevili. Viděli jsme dřinu na rýžových polích opravdu z blízka stejně jako místní obydlí vysoké hory ze strany, odkud je cestovní kanceláře nenabízejí.

Následující den jsme (po nezbytném vyjednávání o tom, co jsem si již jednou zaplatili a nechtěli jsme platit podruhé)absolvovali výlet po národním parku na jihu Srílanky, kde jsem osobně porvé viděl ve volné přírodě pávy, navíc ve velkých počtech, viděli jsme i Slony a slůže, spousty ptáků a leguánů a mimo jiné i jednu rybářsou osadu v místě, jehot záběry jsme viděli v televizi o pár týdnů později. Krajina byla podobná, jen žádné stavení ani lodě v televizi už nebyly (viz. obrázek hory se srdíčkem na pláži pod tímto textem).

Když jsem mluvil o lidech, tak zvláštní kapitolou jsou děti. Jako všechny děti světa jsou i tyto krásné, ale přestože chudé, tak čisté, dobře živené, bezprostřední... Na obrázku nahoře v pravo jsou rýžová pole těsně před západem slunce. Po západu slunce jsme se pak pomalu autem škrábali do výšky nad 2000 m.n.m. do městečka Nuwara ellya. Postupně se ochladilo, setmělo a začala i mlha, silnice stoupla, výškoměr ukazoval stále vyšší a vyšší čísla a okolo se v mlze jen tu a tam objevilo světýlko. Trochu jsme se báli, že jedeme do indiánské vesnice, ale ráno, když se mlha rozpustila a vysvitlo slunce, tak jsme se nestačili divit. Nuwara Ellya je výstavní anglické městečko uprostřed hor, které jsou z jedné strany obdělávány na rýžová pole a z druhé strany obrostlé čajem. Městečko, kde snad jako na jediném místě na světě zažijete v podání místích lidí anglii počátku 20. století okořeněnou ještě špetkou místní kultury. Na snímku pod textem je club a pošta v tomto městě, kde mají své domy snad všichni, kdo něco na Srílance znamenají.

Když se řekne Srilanka či Cejlon, každému se asi vybaví čaj. Málokdo si ale dokáže představit, jak vlastně takový čaj vzniká a proč je ten zdejší tak známý a uznávaný. Krásně to lze pochopit až zde. Každé místo na každém kopci v okolí (a všechny jsou vyšší než naše sněžka, tak bych měl určitě říkat hoře) je doslova obrostlé čajovými keři. Vypadá to, jako kdyby se tu rozšířil obrovský krásný živý plot, který je v celé své ploše ostříhaný. Tak trochu je to i pravda. Jen ten střih je vlastně odlamování posledních vrchních lístečků keře. Tuto namáhavou a zde kupodivu ne úplně špatně placenou práci (myšleno na poměry Asie) vykonávají výhradně ženy, obepnuté pytly a dalším pytlem připevněným na své hlavě (dříve košem). Sbírají tak dlouho, dokud po 5-7 lístkách na každé utržené větvičce nenasbírají zhruba 5kg, které pak i několik km nesou na jedno místo, kde jim nasbírané čajové lístky zváží, vysypou a zapíšou váhu do notýsku. Takový proces stihnou i třikrát denně a ještě si přitom zpívají a usmívají se.

Navštívili jsme i továrnu na výrobu čaje, kde jsme se na otázku, jak je kvalitní běžný pytlíkový čaj dozvěděli naprosto jasnou odpověď, podle které jsme pochopili, že to, co u nás pijeme jako čaj má s tímto nápojem ve skutečnosti opravdu jen málo společného. Na druhou stranu ten nejkvalitnější čaj pro normálního smrtelníka také není k pytí... Nad tímto textem můžete vidět fotografie kytek v příkopě, továrny na zpracování čaje nebo políček se zeleninou. Vlevo pod textem je pak obvyklý obrázek z kopců Srilanky - čaj kam oko dohlédne, snad nejkrásnější člověkem změněné místo na světě. Navíc zde nechybí ani vodopády, čistý vzduch a modré (z) nebe.

Fotografie od orchydejí jsou ze zahrady v Kendy. Zahradu založili před více jak sto lety angličané. Všude kam na světě vkrošil bílý muž dnes skoro místní tráva neroste, ale tato země je výjimkou. Důkazem je i tato zahrada. Pokud se porozhlédnete po kterékoli zemi, kde vládli koloniální mocnosti, naleznete zde spousty zpustošených staveb, hotelů či parků z té doby. Na Srílance ne. Ačkoli o bohatství zde nemůže být řeč jsou pozůstatky činnosti kolonizátorů (jako například tato zahrada) nejen v perfektním stavu, ale je zde opět obsažen ještě místní duch, který je absolutně nezaměnitelný a člověk se již nediví slavnému A.C. Clarkovi, že zde strávil své stáří. Já osobně jsem se stáří dožít nemusel, protože při focení orchydejí v této zahradě jsem si občas tu a tam i přes zákaz malinko poodhsunul nějaký ten list, abych měl prostor k focení. Při odchodu nám pak ostraha za jeden americký dolar vytáhla opatrně na banánovníkovém listu z orchidejí škorpiona. Zlaté české luhy a háje, tady by trest za nedodržení pravidel byl rychlý, přísný a spravedlivý (a dobře by mi bylo tak).

Na horních fotkách můžete vidět záběry z parku, kde se fotografovali před lety i pánové Zikmund s Hanzelkou a pod tímto textem vlevo je snímek asi největšího stromu na světě, který rostě v zahradě v Kendy. Pro úplnost dodávám, že tento strom fotím na této fotografii i já a mám ho celý v hledáčku (tedy jsem od něho dost daleko a stejně jsem proti němu jak smítko na fotce). Poslední záběry z kendy jsou z paláce, který údajně ukrývá budhův zub. Je až neuvěřitelné, kde všue po světě mají budhovy relikvie. Kdyby byly všechny skutečné a pravé, tak by pravděpodobně jen na Srilance muselo žít budhů několik. My jsme měli to štěstí, že jsme se dostali do paláce v době, kdy na 15minut za týden je vidět alespoň vrchí schránka z několika posázená drahokamy, která zdejší relikvii uchovává.

O Srílance platí, že když už si myslíte, že jste viděli všecho, tak Vás vždy něco překvapí. Nemyslím tím samozřejmě místní národní kytku - leknín (nahoře vlevo) ani orbu rýžových polí pomocí dobytka (nahoře uprostřed) i jakýchsi sekaček, ale spíše skalní chrám, ve kterém je v jednotlivých jeskyních vytesáno několik desítek budhů v různých polohách. Nehali je zde vytesat místní vládci a předháněli se jen v tom, kdo jich nechá vytvořit víc nebo kdo vytvoří většího. A když už si říkáte, že to je opravdu bomba na konec světa, kde by jste to nečekali, přijedete např. do bývalého hlavního města Polonarua. Je to v pořadí druhé nejstarší hlavní město země (z těch, které jsme navštívili před ním bylo hlavním městem i Kendy a dnes je Colombo) a přestože stavby, které zde můžete obdivovat pocházejí z období, kdy vrcholila sláva a začínal úpadek římské říše, tak se jedná o památky nesmírně krásné, zachovalé a dokládající nečekanou vyspělost této oblasti v té době. Jsou tu vodovody, přehrady, lázně, obrovské stavby sakrálního i civilního původu a vše neuvěřitelně zachovalé vzdor času i klimatu.

Osobně jsem tu viděl poprvé v životě chameleona (byť byl pouze asi 30cm velký).

Na dalších fotografiích z Polonaruy můžete vidět chrám plodnosti, kam chodili ženy, které chtěly počít potomka (samo o sobě to prý údajně ale také nefungovalo), v chráu nahoře uprostřed zase prý byla obrovská socha budhy s očima z drahého kamení, který osvěcoval lomem světle přes tyto oči celou svatyni. Na fotografii vlevo dolo zase leží jedna z prvních, ne-li první místní kniha (i když trochu neskladná), uprostřed můžet vidět obrovskou dagobu - chrám ve tvaru přehnutého listu ze svatého stromu nebo kopečku rýže, celý z cihel ochraňující opět budhistickou relikvii. Vpravo dole jsou sochy budhů vytesané ze skály chráněné UNESCO.

Na fotografii nahoře vlevo je jeden z chrámů, který mne překvapil a poučil hned v několika věcech. Na jeho čele byla socha, která vypadala jak bezhlavá socha z renesance v evropě, za zády budhy pak tisíce netopýrů. Pokud k svatému místu budhismu chcete přistoupit, jste zde vítání, ale musíte tak učinit zutí. Boty musíte nechat před vstupem do chrámové oblasti. Pokud chcete objeít dagobu (obrázek uprostřed v druhé řadě nad tímto textem), tak musíte jít zásadně po směru hodinových ručiček. Pokud jdete k soše budhy, musíte jít vždy čelem a nikdy zády. V chrámu vlevo nad tímto textem měli tuto podmínku dokonale propracovanou. Pokud mniši chtěli vystoupit do vyších pater chrámá, tak museli využít schody na bocích, které byly však velmi málo hluboké a velimi vysoké - proto se po nich dalo jít jen bokem - tedy bokem k Budhovi, nikdy ne zády. Vpravo nad textem je fotografie varana, kterého jsme potkali přímo u cesty, vpravo nahoře je fotografie obydlí místních obyvatel. Vpravo dole je příprava anglického vánočního dortu, který Karel Kincl glosoval v povídání, kdy mluvil několik minut o dobrotách, které se do něho dávají, co se s ním vše dělá, aby za 14 dní o vánocích vzniklo něco naprosto nepoživatelného. Nás k takové přípravě dortu v restauraci přizvali a bylo velmi zajímavé sledovat, jak přišla jedna skupina druhé zvláštní a legrační.

Srilanka je stejně jako Indie či Thajsko země slonů a my jsme nemohli nevyužít možnosti se na nich svézt, brodit se jezerem, nakrmint slonici, která začala "šrotovat" až po pátém banánu, protože s jedním to nemělo ani cenu atp. Opravdu kouzelné místo nás ale teprve čekalo. Ne nadarmo si Sigirilu vybralo UNESCO. Tento chrámový komplex, který se jen pomalu dostává znovu na světlo světla z džungle je opravdu úchvatný a to zejména při pohledu z vrcholku hory, na kterém jsou zbytky paláce neposlušného syna panovníka Srilanky. Samotná skála je pak zdobena unikátními malbami polonahých žen starými několik tisíc let a na jejích vrchol musíte vystoupat po tenké cestičce začínající mezi obrovskými kamenými tlapami, které zbyly pravděpodobně ze lva, který zdobil vstup na Sigirilu.

Já osobně jsem v Sigirile viděl i vysněnou "Maču Pikču" a nemohl jsem se tohoto místa dlouho nabažit. Možná i proto bylo dobře, že nás začal vyhánět pomalu déšť, protože jinak bychom zde asi přeci jen zůstali na údajně úchvatný západ slunce (nejkrásnější je prý ze zachovalého panovnického "křesla". Zatímco my jsem před tropickou bouří spěchali rychle k autu, nahoru stoupali lidé, pro které toto místo znamená asi ještě mnohem víc.

Z toho, co jsme na Srílance viděli nám místy šla hlava kolem. Nicméně využití naší hlavy i tak bylo o mnoho méně pestré než jsme zde mohli v mnoha případech pozorovat. U pytle, který má na hlavě paní na fotografii vlevo nahoře by to člověk ještě pochopil, ale občas člověk viděl na hlavě místních žen např. i lavor či kbelík a to je trochu mimo mé chápání, jak takové předměty udrží. Vedle zmíněné paní můžete vidět fotografii jedné z mnoha dagob nejstaršího hlavního města Srílanky - Anuradapury. Je opravená do stavu, ve kterém původně dagoby většinou byly - tedy bílá. Většina místních chrámů však takové štěstí zatím něměla. Dole můžete vidět proces, kterým se znovu z džungle dostává dagoba původně nejvyšší na Srílance a ta největší.Kdosi spočítal, že kdyby se z cihel, které tuto dagobu tvoří postavila 3m vysoká zeď, byla by dlouhá jako cesta z Londýna do Edinburghu (nebo radši z Prahy do Košic). Navíc to lešení na ní bylo opravdu neuvěřitelné. Stejně tak neuvěřitelné, jako vysvětlnení velképamátky, kterou pro nás přichystal průvodce a ke které jsme jeli v mírném časovém presu asi 10minut mimo ostatní památky - slovy našeho průvodce pipitojlet (pipi toilet) čili pisoár. Po pravdě, když jsme tam už byli, tak jsme museli zhodnotit, že je je to nejhezčí a nejstarší pisoár, co jsme viděli (nahoře uprostřed). Pak už nás průvodce ale udivoval znovu jen "měsíčními a strážními kameny" (nahoře vpravo) a historkami o nich. Nejkrásnější na tom všem byla ta skutečnost, že takové stavby tu stály dříve, než se narodil Kristus i než se Řím stal republikou...

Z Anuradapury už jsme spěchali k moři do Negomba a na letiště do Colomba, ale cestou jsme ještě zastavili v "továrně" na výrobu lan kokosu. Proces nám ukázali postupně celý - to vylezete na palmu (pomocí kokosového lana na nohou), sházíte kokosy a po kokosovém laně napnutém mezi palmami se dostanete na další palmy a schazujete dolů zralé kokosy. Ty se pak oloupou, vnitřek se využije jako mléko, či kokos, a vnější část k topení nebo se naloží na náklaďák a odveze se k továrně na lana. Tam se naloží na 3 měsíce do vody a postupně se z druhé strany "rybníka" odebírají vhodné zbytky kokosů, ty se pak rozmačkají a spletou atd. a pokud nepřijdete o ruku jako náš průvodce, tak máte práci a živobytí velmi chudé, ale pro celou rodinu. Pro doplnění se z kokosu vyrábí i Arak - místní pálenka, listy se používají na nádobí či stavby, dřevo z palem na stavby či topení... prostě zužitkuje se celá palma.

Možná si říkáte, proč mám mezi fotkami ze Srílanky obchodní dům Baťa - odpověď je jednoduchá - je to po jedné značce šicích strojů asi nejčastější nápis na Srílance - obchod tohoto jména zde už dnes znamená to samé co u nás obuv (a dostalo se mu zde tedy takové cti jako Toyotě jakožto terénímu autě v Africe). Druhá fotka zleva znázorňuje stavbu domu, na které byla vždy přidělaná figurína. Netušil jsem proč. Na poli je takový strašák běžný tady jako tam, ale co straší na novostavbách nebo na opravovaných domech? Odpovědi jsem se dočkal poslední den. Účelem je, aby se závistiví lidé dívali na figurínu a neuhranuli svými pohledy stavbu domu. Zvyk možná (v)hodný následování. Vedlejší fotografie pak ukazuje nařezávání strumu k získání přírodního kaučuku a fotografie vpravo cihelnu. Pak už nás čekalo jen rybinou čpící Negombo a noční přelet do Male.

MALEDIVY

Už jsem viděl přeci jen kousek světa a přesto jsem vždycky jsem říkal, že nejkrásnější moře je v Chorvatsku (tedy dříve jsem říkal v Jugoslávii). Když takto člověk něco říká, asi by měl být pokornější, protože svět je tak neuvěřitelné místo, že vždy dokáže mít v zásobě ještě něco, co Vás překvapí. V tomto směru to pro mne byly určitě Maledivy. Pás malých atalů, korálvých písečných ostrovů s nejvyšším bodem na ostrově s hlavním městem Male - 4m.n.m. Toto místo má jednu obrovskou výhodu - zde neuděláte špatnou fotku! Chce to jen pokud možno digitální fotoaparát, aby jste neutratili mnoho za filmy a vyvolání....

Na fotografii nahoře je schůze poustevníčků - z Malediv je zakázáno cokoli vyvážet, ale aspoň pro radost člověk škebličky sbírá, jenže tu máme už takovou pověst, že před námi většina uteče. O to zajímavěji působila tato schůze uprostřed liduprázdné pláže. Na obrázku nahoře uprostřed je trucovna - jediná palma a jedna židle na ostrově pobléž jednoho malinko většího s místní vesnicí. Tady když se naštvete, tak přeplavete nebo přebrodíte kousek moře a pak už celý den neděláte nic jiného než že posunujete jednu židli po stínu od jedné palmy.... :-) Na výletě po ostrovech (Islan hopping) jsme měli štěstí a viděli i větší skupinu delfínů a chvíli se s nimi honili. Viděli jsme porcování tuňáků, jediné osobní auto na ostrově (bylo bez kol, protože na ostrovech s obvyklou délkou do 3km ale spíše tak do 1km je auto opravdu blbost), místní škou i problémy s pitnou voudou (místní lidé žijí na něch ostrovech, kde je alespoň nějaký zdroj pitné vody - krom srážkové samozřejmě, tam kde pitná voda není jsou hotely s odsolovacími zařízeními).

Původně jsem předpokládal, že přijedu spálenej a přečtu několik knížek a dalších několik let mne někdo zase na pláž nedostane. Já na ní ale prakticky nebyl. Skoro celé dny, v době kdy bylo světlo, byla celá naše výprava s hlavou pod vodou a stopovala rybičky, hvězdice, rejnoky či malé vegetariánské žraloky.

Byli jsme pod vodou naloženi asi 4 dny a stejně to bylo málo. Každá ryba má jinou barvu, je jinak plachá a stále vidíte nové. Od klaunů proslavených pohádkou Nemo, přes rybu, která ožírala korály tak lasitě, že to "chřoupalo" až po murény či rejnoky. Kdo chce, může zde s patřičným vybavením pozorovat i manty či mořské želvy.

Náš ostrov se jmenoval Paradise Island a byl to skutečný ráj! K následujícím fotografiím snad reknu jen to, že nejsou upravované a téměř věrně opisují skutečnost.

Někdy je neuvěřitelné, co dokáže vykouzlit světlo, voda, písek.... Stál jsem po kolena v teplé vodě a nevěděl co fotit dříve. Západ slunce je pokaždé jiný, ale tento se opravdu povedl!

Ale i pohádka má svůj konec a taky i my jsme jeli rychločlunem k letišti. Kolem nás skákaly Flying fish - létající ryby, které se máváním ploutvemi drželi pár centimetrů nad mořskou hladinou i několik desítek metrů a my jsem již spěchali na letiště, které bylo, jak jinak, také na ostrově. Musím říci, že představa, že povezu své kufry z rychločlunu rovnou na letištním vozíku k odbavení mi přijde ještě dnes skoro nemožná, ale Maledivy mi tuto zkušennost nabídly. Vzápětí překvapila i místní "rozvojová letecká společnost", která nenabízela dnes již vcelku běžnou televizi na palubě, nebo telefon pro každého na sedadle před Vámi, kterým jste si mohli měnit programy, hrát počítačové hry či měnit rádio, které chtcete poslouchat. Poprvé v životě jsem zažil, aby jste si na obrazovce před sebou mohli vybrat i pohledy z kamer umístěných na čele, zadku či břiště letadla a sledovat let z pohledu pilota či vysunutého podvozku. O možnosti si prohlédnout online údaje o letu (jako rychlost, směr, nadmořskou výšku, venkovní teplotu atp.) ani nemluvím.

Nás už čekalo jen pár hodin na Srílance, kde se bohužel mezitím znovu vyostřila situace mezi vládnou a separatisty a dříve neobydlená stanoviště policie znovu zdobily kulomety.

Z jiného soudku je fotografie dole uprostřed, kde sedím v tuktuku - stejně si ho jednou koupím a přivezu přes turecké hory (obrázek vpravo dole) až k nám do čech! Anebo lépe - pojedu zpět na Srílanku se v něm znovu svézt!

Pro doplnění musím dodat, že cca 2 týdny poté, co jsme opustili Maldivy a Srilanku se prohnala oběma místy vlna tsunami, která stála život na maledivách kolem 30 lidí a na Srílance několik tisíc lidí. Další desetitisíce či spíše statisíce přišli o střechu nad hlavou, bohužel zatímco v provincii Aceh v Indonesii přispěla tato vlna k usmíření vzbouřenců, napětí na Srílance se nadále stupňuje. Snad zvítězí rozum a místní dobrá srdce.

Počasí Kolombo (hl. město Sri Lanky, pobřeží):

Počasí Nuwara Eliya (město v horách Sri Lanka):

Počasí v Male (hlavní město Malediv):