Andorra a Coma Pedrosa (2007 a 2008)

K Andoře mne pojily před návštěvou v roce 2007 jen velké antipatie, protože samotné město Andorra la Vella je jen jedním velkým dopravním i lidským chaosem sloužícím pouze k ukojení nákupní horečky přijíždějících lidí. Levněji zde pořídíte zejména benzin (údajně ale méně kvalitní), alkohol, cigarety, parfémy a auta. Z hlediska uspořádání je Andorra monarchií narozdíl od sousedního Španělska, kde vládne král se však jedná o knížectví. Hlavní město leží v nadmořské výšce 900m nad mořem. My jsme se rozhodli pokusit se o výstup na nejvyšší horu tohoto ministátečku - Comu Pedrosu - s vrcholem v nadmořské výšce 2.946 m n.m.

Na výstup jsme měli v roce 2007 jen málo času díky tomu, že sehnat zde mapu byl skoro nadlidský výkon. Nakonec, abychom výstup vůbec mohli uskutečnit, ofotil jsem si ji do fotoaparátu od jednoho turisty a mapu jsme si koupili až cestou dolů na chatě pod Coma Pedrosou, kde bylo mimo sezonu ubytování levnější než v campu v Andoře. Samotný výstup byl dlouho pohodový, konec cesty je ale poněkud exponovanější a poslední kousek na vrchol by měli jít již pouze lidé bez závratí a s velkou opatrností. V roce 2008 se nám postavily co cesty sněhová pole, proto jsme vzhledem k našemu vybavení již dále nešli, ale sníh nám přinesl zase nevšední zážitek v místech, kde jinak bývají jen kamenná pole.

Přejezd kolem Aiguestortes pod Pico de Aneto (2007)

Přejezd z Andory, kde jsme pochopitelně nakoupili pár zbytečností, k Pico de Aneto už jsem znal jak své boty, tak bych mohl jet prakticky poslepu, přesto jsme našli trasu, kterou jsem ještě celou nejel (přes Vielhu). Cestou jsme krom krásné přírody viděli spoustu sjezdovek, koní a již z dálky nás k sobě lákalo Pico de Aneto. Večer jsme ještě nakoupili potřebné vybavení, které nám chybělo (jedny mačky, které jsou na Aneto stále ještě nutností) a na chatě la Renclusa jsme se seznámili s jedním velmi příjemným Baskem, který se druhého dne ráno stal naším milým společníkem a vlastně i průvodcem při cestě na vrchol.

Pico de Aneto (2007)

Samotný výstup na Pico de Aneto se skutečně vydařil po každé stránce. Vyplatilo jsme, že jsme vstali opravdu brzy a ještě za tmy jsme předběhli bez rozsvícených čelovek 3 lidičky, kteří stihli vyjít před námi. Dokud nevyšlo slunce jsme se bavili pohledem zpět na desítky světlušek, které se drápali různými cestami za námi do kopců. Nám se osvědčilo jít za světla měsíce, protože bylo vidět snad i lépe než v mihotavém světle čelovek či baterek.

Východ slunce byl skutečně úchvatný, ale neskutečná byla i cesta po ledovci, kterého jsme se nemohli nabažit. Doufám jen, že tu vydrží co nejéle, protože bez něho by Aneto ztratilo část ze své výjimečnosti.

Naše trojice dosáhla vrcholu jako první tento den (přesněji první zde byla Miška) a tak jsme si mohli užívat nerušeného pohledu z majestátního nejvyššího vrcholu Pyrenejí. Asi po 45minutách kochání jsme však již museli vrchol pro velkou zimu a vítr opustit. Cestou zpět jsme potkávali desítky lidí, kteří k vrcholu směřovali. Odhaduji, že za tento den jich bylo na vrcholu tak 60-80. Nezapomněli jsme pochopitelně postavit ani sněhuláka pro radost plyšového Endyho, který vrchol dobyl s námi.

pokračování - III. díl (Zaragoza, Madrid, Valle de los Caidos, El Escorial)