BULHARSKO 2004

Cestu do Bulharska jsme si původně vybrali jako náhradní zájezd cestovní kanceláře MUNDO, ale nakonec jsme nejen nelitovali, ale dokonce si myslím, že jsme nečekaně narazili na jeden z nejlepších zájezdů této cestovky a jako bohus jsme zde poznali tolik dobrých lidí, že jsme to ani v nejlepších snech nečekali. Mě osobně tento zájezd tak nadchl, že jsem se v roce 2007 rozhodl sem ještě jednou vrátit, abych zejména zdejší hory viděl, dokud je civilizace nezničí. Tady můžete najít fotky z této výpravy v roce 2004, které můžete jako i jinde kliknutím zvětšit do nově otevřeného okna (na velikost o výšcce cca 600b.

Naše cesta do bývalé oblíbené destinace našich rodičů a prarodičů byla sice dlouhá, ale díky tomu, že jsme ji většinu prospali nám vlastně ani nevadila. Jediné postřehnutelné zdržení nastalo na hranicích Bulharska, když sem ještě evidentně nedorazili pokyny pro to, že turista není vrah, ale přínos a tak nás zde "opékali", naštěstí venku z autobusu, více jak hodinu a půl... :-) Dnes už po vstupu Bulharska do EU bude situace snad je lepší a lepší.

První bulharské město, které jsme navštívili byl starobylý Belogradčik. Město s kostelem, socialistickým kulturním domem, mešitou i minaretem a hlavně s krásnýma pískovcovýma horama v okolí s maskovanou zříceninou hradu a zachovaným opevněním. Ještě bych mohl zmínit směsici obyvatelstva a zážitky z hospody, ale to mne pravděpodobně oslovilo hlavně proto, že dále už jsme moc lidi nepotkávali...

Druhý den v Bulharsku a hezky z ostra v plné polní pohořím Rila směrem k nejvyšší hoře nejen země, ale i celého balkánu. Tedy z ostra vyšli ti, kdo se na to cítili. Všichni jsme však mířili vstříc Musale, která je vyšší dokonce i než mýtický Olymp, který je ostatně relativně nedaleko. I když začátek byl pro někoho možná trochu ostrý, konec dne byl tady tak brzy, že jsme se skoro nestihli ani unavit a už jsme se pustili do stavby stanového tábora, vaření jídla, mytí atp. Velkým zpestřením byly i koně, kteří se volně pásli prakticky až u našich stanů. Na noc jsme je však pro jistotu přeci jen odehnali.

Den třetí začal strachem z vlků a medvědů, protože někteří z nás, kteří byli tak pošetilí, přišli o část svých zásob, které nechali venku ze stanu. Naštěstí se našli i tací hrdinové, kteří se vydali po stopách těchto vlkodlaků a brzy byl viník - pastevecký kříženec podskříňáka s pouliční směsí - identifikován a některé konzervy i nalezeny a psíkovi odebrány. V některých z našich duší tak zbyl jen strach z hladu.

Ráno jsme se rozdělili podle osobní odvahy na 2 skupiny. První vystoupala na Deno a přes Ireček se vydala mírně obtížnější trasou k Musale, druhá skupinka, časem sebe sama nazývající podle majitele cestovní kanceláře "PetrŽelky" se vydala přímou cestou k témuž cíli. Vzhledem k tomu, že ne všichni dokázali správně ocenit, přes varování horského vůdce, svoje síly, tak se "silnější skupina" přeci jen opozdila a dosáhla vrcholu asi o hodinu později než skupina teoreticky slabší, která zatím vyklidila pozice. Fotografie nad textem ukazují trasu vrcholové skupiny od Dena a fotografie z této trasy. Sněhulák pod textem je již z vrcholu a ve skutečnosti měřil asi 20cm bez kbelíku... Poslední fotografie v řadě pod textem naznačuje rozdílnost cesty skupiny zvané "PetrŽelky" - naznačena žlutě a skupiny pod vedením Michala Belejčáka, která se do této fotky dokonce nevešla.... :-)

Trasa byla dlouhá a její dokončení bylo třeba oslavit. Fotografie je z hospody, která byla u nějakého jezírka jen přes kopec od nádrže Beli Iskar. Další fotografie jsou pochopitelně už z následujícího dne. Někteří z nás šli opravdu oděni podivně...

Na (sice nedokonale panoramatickém) snímku nad tímto textem jsou znázorněna všechna 4 místa, kde jsme v pohoří Rila nocovali. Fotografie pochází z mé oblíbené hory Kanarata přímo nad Ribnimi jezery, kde jsme u jedné chaty spali a hlavně se zde davově koupali v jezeře, což bylo ve zdejším horku i po ránu opravdu báječné! Ale to bych předbíhal, protože ještě předtím jsme stihli večer během 3 hodin na zmiňované chatě vyjíst všechny násoby Šopského salátu, čočkové a ještě jedné polévky, vypít všechno pivo, všechno červené víno, část vína bílého a několik druhů pochutin. Prostě den po nájezdu pouhé poloviny našeho zájezdu museli pravděpodobně majitelé chaty strhnout několik koní a mezků, kteří slouží k zásobování této chaty, aby měli dalším případným příchozím co nabídnout. I když o těch dalších pocestných by se dalo s úspěchem pochybovat, protože za celou Rilu jsme jich potkali dohromady asi 20 z nichž 15 jich bylo na Musale a dalších 5 byli naši krajané.

Při pohledu na sanitku jsem si, nevím proč, vzopomněl na naše obvavy o naši bezpečnost v této zemi. Realita nás v tomto směru mile překvapila. Pokud člověk nedojde do velkých měst, cítili jsme se opravdu v naprostém klidu. Občas se o nás přeci jen pokoušela nervozita, jako v případě výše zmíněného vlkodlako-medvěda, nočních kroků nebo po spatření sanitky na obrázku nad textem, ale nakonec se vše vysvětlilo k naší spokojenosti a znovu jsme vždy zjistili, že všchny obavy byly "víceméně" zbytečné. A co se týče prolézání klečí na fotografii nahoře uprostřed tak tuto krátkou bojovou vložku jsme absolvovali jen proto, že louka na fotografii vlevo byla v jednom květu tak nádherná, že všichni z nás měli hlavu otočenou doleva a lávky vpravo, kam pokračovala správná cesta si nikdo ani nevšiml....

Rilský Monastýr - jeden z kulturních zlatých hřebů naší cesty, který mne osobně opravdu nadchnul více, neže jsem si předem představoval. V horách, které jsou prakticky liduprázdné a opravdu chudé, kde traktor je výjimkou a lidé opravdu těžce pracují rukama, kde prakticky každý důchodce okopává nebo seče nějakou mez, je uprostřed kopců vklíněn krásný klášter. Tato památka, kterou chrání zcela po právu UNESCO vypadá z venčí jako pevnost, uvnitř ukrývá bohatě zdobený klenot. Je pravda, že prakticky každé místo má své, ale být v Bulharsku a zejména v bulharských horách a nevidět Rilský monastyr by byla opravdu chyba veliká. Je pravdou, že jsme se později shodli, že další klášter, z někož jsou fotografie o kousek níže měl dnes již atmosféru určitě větší, ale to je dáno spíše množstvím lidí, které přiláká. Myslím, že zastavit se zde na pár hodin je dobrá volba!

Naprosto jinou atmosféru pak nabízí Melnik. Městečko sklípků v objetí Melnických pyramid, kde jsme strávili dvě noci a hlavně dva večery v hospůdkách s levným, dobrým vínem a většinou i vynikajícím šopským salátem. Na fotografii nahoře můžete vidět, že cestovní kancelář MUNDO bere bezpečnost svých klientů důsledně a nejen průvodce i vedení cestovky si je ochotno nasadit při obraně nás všech helmu a uchopit zbraň. Stejně jasné z té fotky je i to, že nás marně bránil jen před alkoholem, ale to je vedlejší... Bulharský osel aby se v tom vyznal. Pod tímto textem je několik fotografií z popisovaných Melnických pyramid, které opravdu často vytvářely z písku zajímavé útvary.

Levá dolní fotografie (pod textem) je tak trochu moje oblíbená. Znázorňuje dva obrazy, které se mi zdály hodně podobné, respektive, když jsem uviděl výpravu lidí, která se schovává ve stínu stromu, ihned se mi vybavil častý obrázek z Tanzanie, kdy se naprosto stejně chovala i divoká zvířata...:-) Dál ať si každý udělá obrázek sám. Jen pro zajímavost si všimněte barvy trávy v okolí Melniku (přes den více jak 40°C ve stínu) a barvy trávy v Serengeti po malém deštíku. Ale zpět k Bulharsku a Rožeňského monastyru. Když jsem se výše zmiňoval o Rilském monastyru, tak jsem o něm mluvil sice v superlativech, ale kdybych se někdy chtěl do nějakého z mě dnes neznámého důvodu uchýlit, tak bych si vybral asi tento (pokud by mne tam chtěli, což není příliš pravděpodobné). Klid, pohoda a duchovno opravdu vládlo tomuto liduprázdnému místu, což je jistě pro účel, pro který byl postaven ideální. Pro mne osobně byla všeříkající vinná réva, která se pnula nad našimi hlavami stejně tak jako nad hlavami mnichů před desítkami let a která měla svou cestu dál připravenou. To krsáně symbolizovalo jakousi pošetilost našich představ o světě a nesmyslnost našeho spěchu. Atmosféra jakoby na mne dýchala za zpěvu mnichů z každého koutu. A kdyby okolo neprošel jeden ze zdejších obyvatel s mobilním telefonem, mohl být obraz ještě dokonalejší.

Obrázek poslední v řadě nad tímto textem ukazuje i pro náš zájezd netypické ubytování, kterého jsme se v Melniku dočkali. Musím říci, že po počáteční nedůvěře jsme se asi všichni nakonec shodli, že v místním parnu taková sprcha 5x denně neuškodila. Takže nakonec snad všichni hodnotili hotel s čistou postelí, skříní, televizí a hlavně koupelnou a vlastním záchodem, pozitivně. I když k té koupelně musím podotknout, že přesto, že jsme zde podruhé za celou cestu viděli záchodovou mísu, tak spcha byla stejně ve většině pokojů prakticky nad ní. Prostě zvyk je železná košile a staré dobré WC-šlapky měly v tomto uspořádání své výhody a klasický closet na jejich místě není to pravé ořechové... :-)

O tom, že není každý den stejný svědší další fotografie. Jeden den jsme skoro umírali ve stínu pod stromem, kde bylo hodně přes 40°C, daší den se najednou zatáhlo a nastalo počasí vhodné na turistiku a k ochlazení popálenin od slunce. Horší bylo, že s přibývající výškou se stále ochlazovalo a začínalo foukat, ale nejsme žádné moučky a konečně jsme aspoň večer mohli využít spacáky. Objevily se i požadavky na cestu k moři, když už jsme v Bulharsku, tak jsme si ho prostě udělali alespoň na obrázku. Obrázek vpravo pod textem pak ukazuje horu Kamenica, kterou několik nejodhodlanějších z nás z zdolalo (já to nebyl vzhledem ke zranění kolena, na které jsem se vymlouval :-)).

Aby bylo jasné, jak velká byla v noci zima, tak přikládám pod txtem obrázek toho, jak vypadaly naše stany a potůčky ráno. Ve spacácích bylo dobře, ale nám, co jsme s sebou měli teploměry už bylo hůř při pohledu na skutečnou venkovní teplotu. I další den počasí ukazovalo svou mírně nepříznivější tvář, ale pomalu se opět oteplovalo a i sluníčko občas nakouklo, tak se nám znovu otevíraly pohledy na krásy Pirinu, po kterém jsme už od Melniku běhali. A když sluníčko nebylo na obloze, tak jsme jich spoustu našli mezi kameny a když ani těchto zrovna nebylo, tak koneckonců i takové mraky mají své kouzlo..

Na tomto místě jsem nemohl nezmínit atmosféru, kterou jsem osobně nikdy při žádné dovolené nezažil a doufám, že se jí ještě někdy přiblížím (dnes už po zkušenostech s Mundo zájezdy mohu říci, že zejména na horských zájezdech se parta dobrých lidí zatím vždy našla). Ne, že by byla nějaká dovolená špatná, to určitě ne, ale abych byl v plném autobuse lidí různého věku, vzdělání, zázemí i povolání, ženatých i svobodných a mohl si se všemi sednout kdykoli kdekoli k jednomu stolu a mohl si o čemkoli nenuceně povídat - to je opravdu báječné. Myslím, že k tomu přispívá spousta okolností, proč tomu tak je, ale hlavně, že to tak je a z doslechu vím, že toto nebyl jediný zájezd, na kterém tomu tak bylo. Vždyť některé zasloužilé klientky této kanceláře by mohli vyprávět a často vlastně i vyprávěly (s takovou Niki jsem se potkal např. i na zájezdu v Pyrenejích - promiň, že jmenuji, ale jsi přeci jen už takovou ikonou CK :-))! A pro mne bylo důležité, že jsem šel spát před třetí hodinou ráno asi jen 3x za celou dobu a prakticky každý den končil u ohně s kytarou. Z této cesty jsem si odvezl já i moje tehdejší přítelkyně spousty nových a dnes již mohu o spoustě z nich říci i dobrých přátel!

Někdy to bylo ráno po prozpívaných a propitých nocích horší se vstáváním, ale vždy byli všichni připravení včas a když se jednoho dne řeklo, že už je tu poslední výstup na vrchol a že se navíc půjde "nalehko", tak někteří druhý nejvyšší kopec Bulharska a nejvyšší horu Pirinu - Vichren skoro vyběhli. Tato mramorová hora však dovolila pohled zvrchu právě jen těm nejrychlejším a pak se zahalila do závoje z oblaků. Za zmíňku jistě ještě stojí podivný podnikatelský duch místních obyvatel. Nedá se jim upřít snaha cokoli vybudovat. Horší je to už s propočty záměru a přístupem. Cestou jsme potkali destítky staveb, které byly rozestavěné, nedokončené a opuštěné. Vrcholem podnikatelského umu pak pro mne byly situace, kdy obsluha (pravděpodobně i majitelé nebo pronajímatelé) Vám odmítnou otevřít hospodu půl hodiny před otvírací dobou a nechají 40 lidí se před ní najíst a poté s úsměvem přijdou nabídnout, že už je otevřeno. Co natom, že právě přišli o tolik hostů, kolik jich tam možná normálně zavítá za týden...

Cestou z hor jsme se ještě zhrozili nad čilým stavebním ruchem nad městečkem Banskem (zimní lyžařské středisko), který nedával mnoho příjemných představ o budoucnosti Pirinu a možná celých bulharských hor. Místní zbohatlíci zde neváhají uříznout, navézt či srovnat celou horu, aby zde vystavěli sjezdovky alpského stylu s moderními lanovkami... Poté jsme se vydali prakticky až k hranicím s Řeckem abychom nahlédli podle řeckých bájí do podsvětí (obrázek vlevo nahoře), vyšplhali jsme se s autobusem až do výše Sněžky abychom proběhli pod Čudovnými mosty a den zakončili pod monastyrem v Bačiku.

Na rozdíl od pozdějších zájezdů do Bulharska, které obsahovaly např. ještě Rodopy nebo pohoří Stará Planina, kam se chystám v roce 2007, tak nás na konci čekal už "jen" Plovdiv - město jehož střed je chráněn UNESCO. Pokud sem zavítáte a budete čekat město s pěkným historickým středem, budete nadšeni. Pokud sem přijedete jako já na zlatý hřeb celé cesty nadšený z průvodců, které jsem si přečetl před cestou, můžete být i trochu zklamáni, jako jsem byl tehdy já. Město z římské doby je obklopeno socialistickou modernou, v historickém středu jsou staré středověké domy přestavěny ve spodních dvou patrech na obchody v západním stylu, v místě, kde jsou zbytky antického stadionu zachovalejšího než je v římě je kavárna s deštníky, přes které stadion skoro nevidíte, k mešitě pravděpodobně nenajdete napoprvé cestu, resp. cestu dovnitř, protože je mezi dvěma restauracemi a vývody klimatizace. Největší plovdivská chlouba - antický amfiteátr, který je zde zachovalý jako prakticky nikde jinde je opravován pomocí železa a betonu, starověké sloupy často ověšeny reklamami... Naopak, pokud nebudete čekat tolik, nebo když budete mít i velká očekávání a podíváte se bez emocí po půl roce zpět jako já, tak uvidíte sice malý ale krásný střed dnes velkého Plovdivu se spoustou míst, které stojí za to vidět. Možná budete mít štěstí jako my a potkáte v mešitě i človíčka, který Vám o ní vše poví a osloví Vás i proslulá slovanská přívětivost (i u muslimských arabů) nebo nakoupíte hrneček od hrnčíře, který Vám ho předvede včetně toho, že je nerozbitný! Mimochodem - v tomto případě jsme si nechali jeden předvést, ale koupili si přeci jen jiný... :-)

A to je prakticky vše přátelé. Tato fotografie vznikla už skoro doma. Co dodat - snad jen doporučení - jeďte do Bulharska na hory co nejdříve, dokud jsou takové, jaké jsou. Cesta od chaty Vichren do Banska nás poučila nejen o tom, že máme výborné řidiče, kteří vzali sportovně i upadlý nárazník (ten se opraví), ale hlavně o tom, že krom obrovské chudoby je zde i několik lidí velmi bohatých, kteří neváhají uříznout kus kopce a vykácet hektary lesa, aby udělali výbornou a rovnou sjezdovku a postavili nejmodernější lanovku. Je pravda, že dnes již v Bansku a okolí naleznete luxus a výborné služby, špičkový lyžařský areál s lehce socialistickou obsluhou a údajně s drobnými problémy jako jsou výpadky elektřiny, ale časem už zde možná nenaleznete ten liduprázdný nezničený ráj na zemi, který jsme viděli my!

Tuto stránku bych rád věnoval Michalovi Belejčákovi, Michale díky!